close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Alkoholem jsem přišla o přítele.!"

24. ledna 2009 v 13:19 | Adélka:) |  Příběhy

Z vedlejší silnice vyjíždí černá ojetá toyota. Uvnitř mezi cestujícími koluje láhev vodky. Za volantem sedí třiadvacetiletá žena, už má upito a silnice před ní se ztrácí v mlze. Jen koutkem oka zachytí modrou skvrnu, která se rychle blíží k jejích vozu. "Jeď! Když na to šlápneš, v pohodě to stihneš,"povykují na ni přátelé. Jindy opatrnou Janu nyní hřeje v žaludku několik panáků a má pocit, že dneska zvládne opravdu všechno. Sešlápne plyn až na podlahu, vjíždí na hlavní a teprve po zničujícím nárazu, zvuku sypajícího se skla a ohýbaných plechů jí dochází, že už naopak nezvládne vůbec nic.

"Řidičák jsem si udělala hned v osmnácti a řídila jsem poměrně často, protože jsem si alkoholu nikdy moc nedala a nevadilo mi rozvážet kamarády po diskotékách. Myslím, že jsem docela dobrá řidička, a před tímhle neštěstím jsem nikdy nebourala,", vypráví tiše hnědovláska s výraznými rty. Jenže ten osudný večer to nevypadalo, že by Dana alkoholu příliš neholdovala. "Chtěli jsme si jako obvykle vyrazit na diskotéku do sousedního města. Nejprve jsem vyzvedávala kamarádku Šárku a jejího kluka Petra a potom jsem se stavila pro mého přítele Martina." V té době jsme spolu chodili něco málo přes rok. Znali jsme se ze třídy na gymnáziu a dohromady jsme se dali na třídním srazu. "Asi až do konce života si budu pamatovat, že ten večer měl na sobě poprvé tričko, které jsem mu dala týden předtím ke čtyřiadvacátým narozeninám," dodává Jana se slzami v očích. "Protože bylo brzo, jeli jsme nejdřív do místní hospody, kde jsme chtěli oslavit Šárčiny narozeniny. Nejdřív jsem si dala jsen mattonku a u ní jsem také chtěla zůstat. Martin,Šárka a Petr do sebe zatím obraceli jednoho panáka za druným a začínali být lehce opilí. Pořád do mě hučeli, abych si přiťukla s nimi, ale já jsem měla strach, že by nás chytili policajti. Nakonec jsem svolila, že si s nimi jednou přiťuknu. Tehdy jsem celý den nic nejedla a úplně jsem cítila, jak se mi po alkoholu rozlévá příjemné teplo po celém těle, " už se k dalšímu panáku přemuvit nenechám. Počkala jsem asi půl hodiny, pak jsem měla pocit, že už ze mě prví vodka musela vyprchat, a souhlasila jsem s tím, že si dám ještě jednu. O další dvě už jsem si řekla sama. Po každém panáku jsem si podržela prst před očima a kontrolovala jsem, jestli se mi nerozmazává obraz.Měla jsem ale pocit, že jsem úplně v pohodě. Šárka se mě ptala, jestli nemají raději zavolat taxíka, tak jsem ji uklidnila, že můžu v pohodě řídit sama. Když jsem ale přicházela k autu, zazdálo se mi, že se pode mnou lehce houpe zem."

" Po cestě jsme se zastavolali ještě ve večerce, kde Martin koupil flašku vodky, prý na cestu, abychom neuschli."Kluci ji hned v autě načali a nechali kolovat. Měli jsme všichni vynikající náladu, zpívali jsme s rádiem a smáli se. Pak jsme přijeli k té prokleté křižovatce. Vyjíždí se tam z vedlejší silnice na hlavní, ale je to přehledný úsek, odkud je vidět poměrně daleko. Přibrzdila jsem, protože jsem si všimla, že se k nám blíží jiné auto, ale kluci na mě pokřikovali, že je tam spousta místa. Ať jedu, že prá se tam v pohodě vejdu, když trochu šlápnu na plyn. Jsem blbá, že jsem se na tu stranu nepodívala, ale myslela jsem,že to kontroluje Petr, když mě pobízí, abych tam vjela. Sešlápla jsem prudce plyn a v tom okamžiku se ozvala příšerná rána.Nejdřív jsem vůbec nechápala, co se stalo. Cítila jsem jen hroznou bolest na prsou. Já jediná jsem byla totiž připoutaná a záchranný pás se mi zařízl do hrudníku. Pak mi připadalo všechno jako ve zpomaleném filmu. Viděla jsem, jak před námi klouže silnice. Zaznamenala jsem, že se na čelním sklu rozšiřují paprskovité trhliny, ale zvláštní bylo, že si nepamatuju na žádné zvuky. Mám pocit,že pár vteřin jsem vůbec nic neslyšela, a připadalo mi, že je úplné ticho. Když bylo po všem, naše auto zůstalo stát napříč silnicí zachycené o svodidla. To druhé auto jsem neviděla. Visela jsem v pásu a snažila jsem se vysvobodit, ale nemohzla jsem vůbec pohnout pravou rukou a hrozně mě bolel obličej. Chtěla jsem si odhrnout vlasy z čela a rukou jsem nahmatala něco vlhkého. Když jsem odtáhla dlaň, měla jsem ji celou od krve. Připadalo mi ale, jako by ani ta ruka nebyla vůbec moje, měla jsem pocit, že celou scénu pozoruji zvenčí. Teprve teď jsem si uvědomila, že za mnou ječí Šárka. Úplně jsem v tu chvíli zapomněla, že se mnou v autě byli další lidé. Levou rukou jsem si odepnula pás a chtěla jsem jí jít na pomoc. V tu chvíli mi ale došlo, že sedadlo vedle mě je prázdné.Martin tam neseděl. Dveře na mé straně otevřel Petr, která mi také pomohl vysoukat se ven. Na zlomené ruce jsem se nemohla ale vůbec vzepřít, takže mě z převráceného auta prakticky vytáhl. Jemu ani Šárce se nic nestalo,ale Martina jsme nemohly vůbec najít. Paksi Petr všiml, že pod naší kapotou vyčuhuje Martinova teniska, a to je to poslední, na co se pamatuju."

"Nevím, kdo přivolal záchranku a kdo vyprostil Martina. Probrala jsem se až v nemocnici. U mé postele seděla maminka a plakala. Ptala jsem se, co se stalo s Matinem, ale nebyla jsem schopná z ní cokoli dostat. To, že je po smrti, jsem se dozvěděla až od lékaře. Prý při srážce vypadl z auta a dostal se pod něj. Vnitřní zranění byla natolik rozsáhlá, že zemřel okamžitě. Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit a pořád dokola jsem volala jeho jméno. Dokonce jsem po doktorech chtěla, aby mi přinesli telefon.Chtěla jsem mu zavolat, protože jsem byla přesvědčená, že určitě žije a že se stalo nějaké nedorozumění. V zápětí mě čekal další šok, mamina mi s pláčem řekla, že zemřela i řidička auta, které do nás narazilo. Po srážce se prá vznítil motor a nakonec celé auto začalo hořet. Nemohla jsem úžasem ani promluvit, nechápala jsem, jak jsem mohla zapomenout, že i druhé auto někdo řídil. Jak jsem se mohla nezajímat, co se stím člověkem stalo? Připadala jsem si jako sprostý vrah!" A to byl teprve začátek tragické spirály, kterou Jana roztočila. "Z nemocnice mě pustili po třech týdnech. Měla jsem zlomená dvě žebra, ruku a naštípnutý kotník. Nejhůř ale dopadl obličej, která mi pořezalo rozbité sklo. Teď za sebou mám už dvě plastické operace brady, ale ještě budu muset jít na plastiku čela. Policisté mi oznámili, že mi po nehodě v krvi naměřili 0,7promile alkoholu, a obvinili mě z ublížení na zdraví s následkem smrti. Soud proběhne za měsíc, obvyklá sazba v takových případech se prá pohybuje kolem tří let až odnětí svobody. Můj tatínek na mě od té nehody nepromluvil a Martinovi rodiče mi zakázali, abych šla na jeho pohřeb. O paní, která řídila to duhé auto, nic nevím a ani vědět nechci, protože se děsím, že bych se dozvěděla, že jsem zabila matku od dětí. Je mi strašně líto, co se stalo, a tisíckrát už jsem si přála, abych na Martinově místě seděla já, jenže to už nejde vrátit zpátky. Jsem smířená s tím, že si svůj trest odsedím, že mi jizvy na obličeji zůstanou celý život, ale vím, že už se nikdy nevyrovnám s tím, že jsem to byla já, kvůli komu zemřeli dva nevinní lidé..!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.